
1. kapitola
Pocítila jsem změnu.. Uslyšela vytí a pak už jen tma. Tma jenž nikde nekončila a nidke nezačínala.
Otevřela jsem oči a spatřila jen všude bílo.. To jsem už v nebi? pomyslela jsem si ale potom mím tělem prošla vlna bolesti. Potom jsem už začala rozpoznávat stěny nemocničního pokoje.
Nade mnou se shýbala neznámá osoba v bílém plášti. Viděla jsem jen polovnu toho co jsem viděla kdysi. Kdysi když jsem se tu ocitla se zlomenou rukou.
"Pane doktore. Už se probrala." řekla ta osoba, která stála nademnou. Poznala jsem hlas ženy. Milý a přívětivý. Potom ke mně přistoupila další osoba v plášti. "Jak se cítíte slečno?" zeptal se mužský hlas druhé postavy v plášti. Doktor napadlo mě. Pokusila jsem se něco říct. Však jsem jen otevřela pusu ale nevyšel z ní ani hlásek. "Slečno. Nenamáhejte se. Máte prohousnutou lebku.." začal doktor. Ale tehdy jsem jen zavřela oči a znovu se ponořila do hluboké tmy odkuď jsem už nikam nechtěla.
Jakto? Co se semnou stalo? Proč jsem taková? Budu taková napořád a už nikdy nic neřeknu? Už nikdy neudělám nic co chci? Už vždy budu závislá na ostatních? Tyto myšlenky mi prolétavaly hlavou.
Když jsem se znova probudila byla jsem již na jiném pokoji. Měl zelené stěny. Viděla jsem jen na jedno oko. Pokusla jsem se pohnout ale moc se mi to nepovedlo.
Najednou jsem viděla útržky něčeho čemu se daly říkat vzpomínky.
Nejdříve tam byly dva vlci. Jeden vyskočil potom druhém a prokousl mu lebku a přitom se mu zahryzl do jednoho oka. Nechápala jsem to...
O týden později už jsem se trochu dokázala hýbat ale byla jsem závislá na pomoci ostatních. Nikdo za mnou nechodil a tak jsem jednoho dne na tabulku kam jsem měla místo říkaní psát napsala: Jaktože tu za mnou nikdo nechodí? Kde jsou moji rodiče?
Sestřička se na mě podívala. Nevěděla jsem či to mám brát vážně ale v jejich očích byl soucit. Co se stalo?! Kde jsou?! pomyslela jsem si.. Chtěla jsem aby mi odpověděla ale bohůžel se tak nestalo.
Celé dny jsem jen ležela a přemýšlela. Ale po nějakém čase jsem začínala být čím dál víc a víc unavená. Jednou když jsem se pomalu probouzela tak jsem uslyšela nedaleko od sebe hlasy.
"Její stav se horší. Každý den už skoro prospí. Brzy nastane čas kdy bude spát navždy." řekl jeden z hlasů. Poznala jsem v něm hlas sestřičky, která se o mě starala.
"A nemůžete ji dát léky?! Nebo ji operovat?!" řekl druhý neznámý hlas velmi naléhavě.
"Léky ji nepomáhají. A operace na toto zranění neexistuje. Omlouváme se ale čas návštěv končí." řekla sestřička a já jen zahlédla jak vysoká osoba v dlouhých hnědých vlasech odchází z pokoje ve, kterým nejspíše strávím svůj konec života jestli je to co říkala sestřička pravda.
Otevřela jsem oči a spatřila jen všude bílo.. To jsem už v nebi? pomyslela jsem si ale potom mím tělem prošla vlna bolesti. Potom jsem už začala rozpoznávat stěny nemocničního pokoje.
Nade mnou se shýbala neznámá osoba v bílém plášti. Viděla jsem jen polovnu toho co jsem viděla kdysi. Kdysi když jsem se tu ocitla se zlomenou rukou.
"Pane doktore. Už se probrala." řekla ta osoba, která stála nademnou. Poznala jsem hlas ženy. Milý a přívětivý. Potom ke mně přistoupila další osoba v plášti. "Jak se cítíte slečno?" zeptal se mužský hlas druhé postavy v plášti. Doktor napadlo mě. Pokusila jsem se něco říct. Však jsem jen otevřela pusu ale nevyšel z ní ani hlásek. "Slečno. Nenamáhejte se. Máte prohousnutou lebku.." začal doktor. Ale tehdy jsem jen zavřela oči a znovu se ponořila do hluboké tmy odkuď jsem už nikam nechtěla.
Jakto? Co se semnou stalo? Proč jsem taková? Budu taková napořád a už nikdy nic neřeknu? Už nikdy neudělám nic co chci? Už vždy budu závislá na ostatních? Tyto myšlenky mi prolétavaly hlavou.
Když jsem se znova probudila byla jsem již na jiném pokoji. Měl zelené stěny. Viděla jsem jen na jedno oko. Pokusla jsem se pohnout ale moc se mi to nepovedlo.
Najednou jsem viděla útržky něčeho čemu se daly říkat vzpomínky.
Nejdříve tam byly dva vlci. Jeden vyskočil potom druhém a prokousl mu lebku a přitom se mu zahryzl do jednoho oka. Nechápala jsem to...
O týden později už jsem se trochu dokázala hýbat ale byla jsem závislá na pomoci ostatních. Nikdo za mnou nechodil a tak jsem jednoho dne na tabulku kam jsem měla místo říkaní psát napsala: Jaktože tu za mnou nikdo nechodí? Kde jsou moji rodiče?
Sestřička se na mě podívala. Nevěděla jsem či to mám brát vážně ale v jejich očích byl soucit. Co se stalo?! Kde jsou?! pomyslela jsem si.. Chtěla jsem aby mi odpověděla ale bohůžel se tak nestalo.
Celé dny jsem jen ležela a přemýšlela. Ale po nějakém čase jsem začínala být čím dál víc a víc unavená. Jednou když jsem se pomalu probouzela tak jsem uslyšela nedaleko od sebe hlasy.
"Její stav se horší. Každý den už skoro prospí. Brzy nastane čas kdy bude spát navždy." řekl jeden z hlasů. Poznala jsem v něm hlas sestřičky, která se o mě starala.
"A nemůžete ji dát léky?! Nebo ji operovat?!" řekl druhý neznámý hlas velmi naléhavě.
"Léky ji nepomáhají. A operace na toto zranění neexistuje. Omlouváme se ale čas návštěv končí." řekla sestřička a já jen zahlédla jak vysoká osoba v dlouhých hnědých vlasech odchází z pokoje ve, kterým nejspíše strávím svůj konec života jestli je to co říkala sestřička pravda.


